Radostmi prozářené září

Ještě pár dnů a říjen 2014 bude definitivně v tahu, což znamená, že nastal nejvyšší čas vzpomenout zde radosti předcházejícího měsíce. Poslední prázdninovou třetinu jsem se snažila co nejvíc využít k výletům, které s příchodem chladného počasí obvykle značně zanedbávám. Ale nejen z cestovatelských zážitků jsem se během září mohla těšit...

1. Hned zkraje mi udělal radost úlovek v podobě lístků na divadelní představení Deštivé dny. Jsem zvědavá, jestli bude ve skutečnosti tak skvělé, jak naznačují vždy dlouho dopředu vyzobané předprodeje...

5. O něco menší radost jsem pár dní nato měla z oznámení manažera Tomáše Kluse o podzimních termínech turné Proměnamě. Po nevímjaké době si budu muset nechat ujít pražský koncert, protože jeho datum koliduje právě s Deštivkami. Naštěstí ale (skoro) všechno má své řešení ;)

7. První zářijovou neděli mě čekalo těžké morální rozhodnutí, zda se radši věnovat psaní seminární práce, nebo jet podpořit útulkáče na akci Sen zvířat v Praze-Vinoři. No, jak to asi mohlo dopadnout, že :)

zdroj

11. Při cestě na nejobávanější zkoušku, kterou jsem si stejně jako vloni schovala až na nejzazší možnou chvíli, jsem na znovuotevřené Národní třídě natrefila na Světlušky. Už před rokem jsem zatoužila po jejich tykadlech, ale tehdy se mi na ně nepovedlo nikde narazit. Bylo jasné, že i kdyby jen kvůli tomu, vyplatilo se mi do Prahy vyrazit. Nakonec taky díky té úspěšně (tentokrát opravdu kupodivu) složené zkoušce, uf.

13. Na poště jsem si vyzvedla balíček z Kuráže vyslaný na základě mého pohledu z Kryštof Kempu. Když jsem ho hned zvědavě rozbalila a v přívěšku poznala Minimoní výtvor začínající písmeny ku..., trochu zklamaně jsem jej zase uklidila. Jaké překvapení mě ovšem čekalo doma, když jsem zjistila, že nápis na řetízku vlastně není vůbec ničím závadný a z obálky na mě ještě navíc vypadly krásné peříčkové náušnice!

14. Z berounských hrnčířských trhů jsem si překvapivě neodnesla žádnou bižuterii (pokušení bylo ovšem veliké), zato jsem neodolala rozkošné mističce, menší snídaňové zásobě u Našich kaší a taky ochutnání jejich výborné čočkové polévky.

17. Na hradě Křivoklát jsem zhlédla zajímavou výstavu fotografií z cest Jana Šroubka. Celá nakřivo jsem byla z pobytu v místní galerii, kde už sice bohužel nevisí obrazy mé oblíbenkyně Lucie Suché, pohodu, krásné věci a vůni levandule tam ale najdete pořád, stejně jako přítulného pana domácího ;)

Skutečnou třešničkou na dortu pak byla návštěva - stálým hostům blogu již určitě dobře známé - zmrzlinárny v Tuchlovicích (acerola, pomeranč, ananas, ječmen ani lískový oříšek neměly chybu).

18. Výstava o vzniku filmu Tři bratři mi samozřejmě nemohla utéct :)

Ve Sklizenu na Rudné jsem prvně ochutnala třímlékový dort a mohla tak do dlouhého seznamu, co musím zkusit upéct, pomyslně připsat další položku...
20. V Albertím výprodeji jsem vyštrachala dle mého soudu naprosto úžasnou cukřenku.

24. Už drahnou dobu jsem nevyrazila na něčí koncert vůbec poprvé. Tenhle byl nad očekávání fajn.

26. Při vyzvednutí lístků na festival Mezi ploty jsem konečně uvěřila, že za ně v NoLimits vážně nechtějí ani korunu...

28. Po roce a kousek jsem se vrátila na dobříšský zámek a kromě opětovného obdivování francouzského parku jsem nyní vyrazila i do toho anglického. Tady se v rámci Dne se zvířátky předvedli psi ze základní kynologické organizace a taky fešáci z Pesoklubu Dobříš hledající domov.

29. Doplnila jsem sbírku vstupenek do zoo v Troji ;)

30. S návratem do školy jsou spojená některá významná pozitiva: například můžu zase pravidelně okukovat nabídku u Markse se Spencerem a při troše štěstí narazit v oddělení potravin třeba na polovinu zlevněné dobroty...

Happy Mondays v Zoo Praha, září 2014

Jsem ráda tomu, že přestože má čtenářská obec nevyniká nebývalou šíří, oplývá neobyčejnou tolerancí, jak jsem se už několikrát přesvědčila. Spoléhám na ni i při dnešním pošmourném pátku, kdy si dovolím další exkurz do (pozdně) letních dnů - Prázdninový občasník se to tu koneckonců dřív nejmenovalo jen tak...
Už posledně jsem se zmínila, že když se mi prázdniny přehouply do druhé poloviny, směřovaly mé cestovatelské kroky především za zvířaty (a bezostyšně s tím pokračovaly ještě po zahájení akademického roku). Kromě několika psích akcí, na které snad přijde řeč zase příště, jsem si samozřejmě stejně jako vloni nemohla nechat ujít zářijové Happy Mondays v pražské zoo. Jen připomínám, že jejich princip spočívá v tom, že každý, kdo se zapojí do fotosoutěže, získá vstupenku do zoologické zahrady za jednu korunu. Ba co víc, při registraci jsem tentokrát zjistila, že lze téhle nabídky využít opakovaně a teoreticky tedy můžete během pěti týdnů zoo navštívit pětkrát a zaplatit dohromady pět korun. Být místní, tak jsem toho snad i schopná využít, takhle jsem výlet zvládla "jenom" třikrát (což bylo možná způsobeno tím, že jsem první návštěvu uskutečnila až 15. 9. :)).
Poprvé jsem si zahradu užívala z větší části paradoxně bez foťáku v ruce, protože se mi záhy a zcela neplánovaně vybily baterie - z toho dne tady hlavně proto najdete jedinou fotografii, a to losího mláděte. Napravit jsem se to vydala 22. září, kdy sice nebylo tak hezké počasí jako o týden dříve/později, přesto (či proto) se mi fotilo nejlíp a strávila jsem v zoo nejvíc času. Z posledního zářijového pondělka pochází až závěrečná čtveřice snímků: třetí výlet byl kvůli začátku školy nejhektičtější, ale myslím, že minimálně díky pózujícímu páru psounů stál za to ;)
Minule jsem do soutěže vyslala 8 fotek, letos všech 10 možných a i tak mi dal finální výběr zabrat... Které se líbí vám?

Losí mládě

Radosti v neradostném srpnu

Mohlo by se zdát, že srpnové události už dávno odnesl čas a informovat o některých z nich teprve teď je z mé strany poněkud netaktické. Jak ale sami víte, ne všechno ve skutečnosti bývá tak, jak se na první pohled jeví. Černý mrak, který nad mé bezprostřední okolí připlul právě v průběhu jindy bezstarostného letního měsíce, se dosud nerozplynul. A snad i proto by bylo fajn zaznamenat si taky chvíle z opačného pólu, kdy mi bylo zkrátka dobře bez ohledu na okolnosti...

1. Už podruhé jsem si díky Slevomatu báječně smlsla v Café Mozart na Staroměstském náměstí.

Na poslední chvíli (jak je mým špatným zvykem) jsem navštívila výstavu Tima Burtona v Domě U Kamenného zvonu. Až na davy podobně založených šílenců, kteří museli expozici zhlédnout zrovna dva dny před jejím ukončením, se mi líbila moc.

8. Kvůli zaspání koupaliště ve Zdicích, které mělo tolik hezkých červnových dnů stále zavřeno, jsem si letos zaplavala pod širákem poprvé. A zásluhou počasí zároveň naposledy, ale to do radostí nepatří.

9. Konečně ke mně doputoval nejlepší narozeninový dárek <3

12. Cestou k babičce jsme ulovili zásobu špendlíků roztodivných barev a chutí.

15. Nakladatelství Mladá fronta mi poslalo knížky dle výběru, za které jsem nemusela platit ani halíř. Věru příjemné kompenzace jsem využila po upozornění na chybu v soutěži, v níž se vylosovaní výherci domnívali, že Vojtěch Dyk má v občance jméno Vojta Pytlík... Náhrada mi připadá snad ještě lepší než původní výhra, takže je vše odpuštěno ;)

16. Oproti původním předpokladům jsem se na Festival Okoř vrátila až po dvouleté pauze. I tentokrát stál za to, přeháňkám i pořádnému slejváku (který přišel v asi nejnevhodnější chvíli, před začátkem vystoupení Tomáše Kluse, mého ten den posledního) navzdory.

17. Podruhé jsem se zúčastnila berounského Restaurant Day - stejně jako v květnu pouze v roli ochutnávače (ani ta však nebyla vůbec marná). Od zařazení se mezi jednodenní restauratéry mi už chyběl opravdu jen krůček, který chci v listopadu překonat...
18. Díky Restaurant Day jsem se začala pídit po sirupech Naše Bio a hle, v Bille je měli zrovna v akci :D Zázvorový jsem neochutnala (a ani to v blízké době nehodlám měnit) ale bezový a brusinkový jsou super!
Po sto letech jsem vyrazila do kina a odcházela z něj velmi spokojená :)

20. Během prázdnin jsem výletila především za kulturou a hlavně v druhé půlce za zvířaty. V srpnu padla volba na premiérovou návštěvu Zooparku Zájezd, kde mě (mimo jiné) okouzlila úžasná rodinka surikat a mary stepní.
Kousek za zoo jsem zase neodolala vytvoření kytice z nesklizených makovic.
Zpátky jsme se vydali menší oklikou přes Tuchlovice, kde jsem kromě osvědčeného tria zmrzlin - broskev, pistácie, jahoda - okusila taky netradiční příchuť tonka fazole (dokonale chutnaly všechny).

21. Mám slabost pro roztomilé ponožky a v F&F to určitě musí vědět (coby podklad takřka povinně pořízené tričko ze stejného zdroje).

23. Další oznámení o výhře volňásků na České hrady mi v mailu nepřistálo v nejideálnější chvíli. Už jsem myslela, že Bezděz oželím, když lístky vyhrála ještě mamka - a to bylo jasné znamení, že máme vyrazit. Skvěle jsme udělaly.

24. Repete v radvánovické Šťastné zemi jsem si představovala trochu jinak (především jsem počítala s alespoň nějakým výhledem na skupinu Kryštof), no ale fajne to nakonec bylo i tak...
25. Radost z první pořádné malinové sklizně mám ještě teď na podzim - nedávno jsem díky nim mohla do nebeských výšin vytáhnout chuť čokoládové pěny, onehdá jsem tak učinila s minicheesecaky.

30. Plzeňský Kryštof Kemp předčil má nesmělá očekávání (týkající se nejen spatření kapely :)). Přes šílené množství lidí jsem ho v pohledu vyslaném do Kuráže bez váhání označila za nejpohodovější festival letošního léta. Kdo nezažil, nepochopí.
zdroj

České hrady, 12. 7. 2014

Strávit druhou červencovou sobotu na louce pod hradem Točník se pro mě pomalu a jistě stává nezbytnou prázdninovou tradicí. Taky letos ve festivalovém programu nescházelo jméno Tomáše Kluse a u toho jsem samozřejmě nemohla chybět ani já :) S nákupem lístků jsem opět příliš nepospíchala, tentokrát z čistě zištných důvodů, protože loňská akce Berounského deníku byla přece tak výhodná! No, zřejmě jak pro koho, jelikož teď jsem se jí nedočkala... Zato se na mě ale štěstí usmálo v soutěži na webu Zvláštní styl a dva volňásky jsem tak přece jen měla v kapse ;) Tedy ne doslova, podle pokynů však mělo stačit prokázat se u pokladen občankou. Červíček pochybností, jestli to bude skutečně natolik jednoduché, tak trochu hlodal, nicméně nakonec úplně zbytečně.

Vzhledem k jiným povinnostem a nepříliš oslovujícímu pátečnímu line-upu jsme zase vyrazili až druhý den festivalu, převratnou novinkou se ovšem stala naše dostatečná časová rezerva. Zaparkovali jsme tím pádem pěkně poblíž areálu (v rámci možností), frontě na vstupenky jsme se díky výhře vyhnuli docela a s páskou na ruce jsme se už mohli skrze bahno vydat k hlavnímu pódiu. Tam byl v plném proudu úvodní koncert skupiny Abraxas a protože naše oblíbená místa na kraji prvé řady dosud zela prázdnotou, jali jsme se je obsadit.

Ani ne tak kvůli vystoupení samotného Abraxasu (ačkoli zejména proměny frontmana stály za to) jako dalších účinkujících. Ti nás začali bavit zanedlouho ještě v zákulisí – taneček Tomáše s dcerou v náručí neměl chybu stejně jako laškující plyšový tygr vykukující zpoza závěsu, než mu to ochranka zatrhla... :) Vzápětí se z nebe spustil déšť a zdálo se tedy, že moje preventivní namazání rukou opalovacím krémem nebylo zrovna na místě. S nástupem Cílové skupiny na pódium ale vyšlo slunce a vydrželo tak bohudík až do večera (takže opomenutý obličej jsem si lehce připálila).

Dá rozum, že jinak než bosky to nejde - bahno nebahno... ;)

Hodinku, která následovala po dobrovolně obětovaném výstupu Adama Mišíka hrajícího na vedlejším pódiu, bych nejradši prožívala v mírných obměnách zas a znovu. Že u mě Klusem posazenou laťku za celý den už nikdo jiný nepřekoná, bylo celkem jasné dopředu, ale že bude nastavená až takhle vysoko, ve finále zaskočilo i mě. Co se týče kvalitního hudebního zážitku, je na kluky z "Krutý crew" zkrátka spolehnutí, opět nechyběla zásoba bezvadných vtípků i reakce na aktuální téma hýbající společností (dopravní hlášení hovádka Humla v návaznosti na kauzu Monako). To všechno dohromady by už vlastně k prvenství na mém pomyslném žebříčku stačilo, přidaná hodnota však přišla jednak s improvizovaným Žezlem a Tomovým seskokem k divákům, kdy se vůbec poprvé vydal přímo k nám, druhak s dosud netypickým přídavkem, o nějž se odvážně postaral skvělý Bambi...

Protože festival pokračoval vystoupením kapely UDG, mohli jsme se v klidu pustit do pátrání po stánku s fanouškovským zbožím. Tam jsem si za peníze ušetřené na vstupném konečně pořídila nejhezčí mikinu s kapucí, jakou jsem v poslední době viděla a která mě navíc později zachránila před umrznutím. Pauzu do 17. hodiny jsme vyplnili občerstvením a válením se na louce s kulisou písní Divokýho Billa a Vypsané fiXy. Pak už se měl na pódiu objevit Miro Žbirka, na kterého se nám povedlo chytit dobrá místa pro změnu na opačné straně první řady. Jenže teprve ve chvíli, kdy měl Žbirka začít zpívat, jsme se dozvěděli, že ho kvůli nemoci nahradí skupina Buty. Asi poněkud unáhleně jsme se proto rozhodli vrátit hned zpátky k lenoře na kopci, kde mi postupně docházelo, kolik pecek vlastně Buty mají v repertoáru. No, alespoň budu příště zase o něco chytřejší.

Kdo najde kozí stádo, má bod.

Kousek koncertu Rytmuse se mi podařilo dokonce prospat (a nic zásadního jsem tak myslím neprošvihla), Monkey Business jsme si rozkouskovaně poslechli chvilku ještě v poklidné horní části areálu a pak mezi davem dole. Ten se v mžiku rozptýlil poté, co odvedle zazněly první tóny Visacího zámku, takže jsme na následující Wanastowi Vjecy kupodivu znovu ukořistili strategicky výhodnou přední řadu. Alespoň jsme se tak domnívali do doby, než odbila devátá, Wanastowky v plné síle nastoupily, po pódiu začaly skákat reprobedny a my nabyli přesvědčení, že jestli naše ušní bubínky přežijí tohle, pak už ustojí snad všechno... Nemám pocit, že bych na hluk byla nějak zvlášť náchylná (samozřejmě v závislosti na původci), ale tohle byl zkrátka mazec! Zhruba prostředek vystoupení mě i kvůli tomu úplně neokouzlil, několik skladeb jsem neměla naposlouchaných a oblíbený Panic se mi zdál Robertem Kodymem trošku odfláknutý. Především závěrečným triem písní, Sbírkou zvadlejch růží, Nahou a Bednou od whisky, si u mě ale Wanastowi Vjecy naštěstí reputaci zase rychle napravily. Zvláštní poklonu tímto dodatečně skládám hlavně kytaristovi Tomáši Varteckému, kterého byla opravdu radost pozorovat, jak si i se zraněnou rukou přítomnost na scéně maximálně užívá.

Wanastowky vystřídal Xindl X, který mě zprvu mile překvapil, protože od Okoře v roce 2011 ušel kus cesty a nyní, s kapelou za zády, působil mnohem suverénněji. Méně příjemným překvapením bylo zařazení písničky Casio, která si svým neomaleným textem třeba s těmi od zmíněného Rytmuse rozhodně nezadá... Náplast na tohle malé zklamání jsem si tedy paradoxně mohla přát už jen od závěrečných Mandrage a světě div se, poskytli mi ji. Sice jim to trvalo vzhledem k nezvykle chladné noci takřka nekonečně dlouho, ale čekání se vyplatilo: Šrouby a matice, Františkovy Lázně i Tanči dokud můžeš zazněly a z uctivého povzdálí se mi Mandrage jevili mnohem sympatičtěji než při našem premiérovém shledání. Snad za to mohl ten neobyčejně zářící úplněk... :)

Sláva, nazdar výletům! (5. 7. 2014)

Některé plány se jeví jako geniální, ale nakonec nevyjdou – Miloslav Švandrlík o tom věděl své. Moje vize, jak prožít sváteční sobotu, dokonalým dojmem rozhodně nepůsobila, a to kvůli několika zádrhelům, z nichž největší spočíval v přílišném množství akcí na příliš mnoha místech. Se štěstím v zádech se mi však všechny mouchy podařilo vychytat a pátý červencový den strávit jednoduše perfektním způsobem.

Začít musel na můj vkus nezvykle brzy, abychom se stihli vlakem včas přemístit do Dobřichovic, kde se pořádaly farmářské trhy. Navštívila jsem je tu prvně a nabídka mě mile překvapila. U Damodary jsem se zásobila osvědčenými pohankovými kašemi a v jednom z mnoha stánků s lákavě vypadajícími pečenými dobrotami jsem neodolala bezlepkovému brownies s malinami. Jeho luxusní kvalitu jsem ověřila během cesty do matičky Prahy, v jejímž centru náš výlet pokračoval.

Když jsme se tramvají přesunuli blíže ku Hradu, vzhledem k nevalným znalostem těchto končin hlavního města nám chvilku trvalo najít stěžejní orientační bod, Staré zámecké schody. Nevídané davy turistů, které po nich oběma směry proudily, podobný problém evidentně neměly... Po fyzicky i psychicky náročném výstupu jsme potřebovali nasbírat síly na hledání cíle naší výpravy, a tak jsme si na lavičce vyslechli závěr koncertu armádního orchestru. Když muzikanti sbalili svá fidlátka, otevřel se nám kýžený pohled na Tereziánské křídlo Starého královského paláce. Právě tady se totiž konala výstava fotografií Františka Dostála. Abych se přiznala, až do náhodného zhlédnutí televizní pozvánky na Lidi pravdě podobné mi tohle jméno vlastně nic neříkalo – přitom pan Dostál patří mezi nejpublikovanější české fotografy. Zmíněná upoutávka a zejména pak procházka mezi tolika skvělými snímky jsou ovšem příčinami toho, že jsem jej bez váhání zařadila mezi své oblíbence. Výstavu tvořil skutečně pestrý průřez autorovou tvorbou: fotografie byly rozděleny do několika tematických souborů, které zaznamenávaly třeba výjevy z každodenního života v Praze, letní pohodu u Sázavy, důležité momenty naší historie a nechyběla dokonce ani část věnovaná aktům. Asi není překvapením, že mě nejvíce oslovila série nazvaná Psí příběhy. Díky textům, které expozici doprovázely, mi těsně před odchodem taky svitla paralela s neméně úžasnou prací Elliotta Erwitta...
Zpáteční tramvaj nám ujela před nosem, na vlak domů jsme tak pro jistotu dobíhali, ale stačili jsme ho (ještě někdo nesnáší, když tlampač hlásí odjezd, ke kterému dojde až za dobré 3 minuty?) a na regeneraci do poslední části výletování tedy zbýval dostatečný prostor. Po půl deváté jsme se, tentokrát už v pohodlí vlastního vozu, vydali do Troji. Kdo se nenechává zmást pokročilou hodinou a tuší, že naše třetí trasa mířila do zoologické zahrady, hádá správně. Přestože mám pražskou zoo několikrát prochozenou křížem krážem, tahle návštěva byla úplně jiná než všechny předchozí. Hlavní odlišnost tkvěla samozřejmě v tom, že jsme prohlídku odstartovali až v deset večer a vedl ji zkušený průvodce. V zahradě se tou dobou prý pohybovala pouze naše skupinka čítající přibližně 15 hlav. Po hodně dlouhém čase jsem v zoo ani jednou nevyndala foťák a snad nejpřekvapivějším faktem je, že „cena“ vstupenky trumfla i tu z loňského září! Malý prostor pro reklamu: pokud máte vy nebo někdo z vašich blízkých toho pravého mobilního operátora, vřele doporučuji téhle jeho nabídky taky využít. Na vlastní oči zjistit, jak tráví noc pandy červené, lední medvědi, lamy, sloni, zebry, hrabáči nebo žirafy, určitě stojí i za klasické vstupné, natož trochu adrenalinu vynaloženého v lítém boji při internetové rezervaci ;)

Pokušení, které jsem nevydržela