Na Hrady a jejich zastávku na Točníku mě nalákala hlavně dvojice účinkujících, kteří mi v posledních měsících hrají v uších asi nejčastěji, a sice Tomáš Klus a Kryštof, a neméně důležitá krátká vzdálenost od domova.
V pátečním programu mě
kromě prvního zmíněného oblíbence nikdo nezaujal natolik, abych
nevyužila
luxusu vyrazit na místo až před 11. večerní. Kdyby býval program
probíhal na
louce pod Točníkem, jak pravil zkušenější bratr, načasování by bylo
bezchybné.
Leč protože v pátek koncerty běží přímo na hradě, a jak jsme se
dozvěděly
později, Tomáš s Jirkou Kučerovským začali hrát o něco dříve než
v avizovaných 23:30, při šplhání strmým lesním krpálem (zkratkou ve
stylu "je to sice dál, ale zato horší cesta" :-), na kterou nás navedl
jeden z pořadatelů) nás
těsně pod vrcholem již povzbuzovaly první písně. Ani když jsme dorazily
ke zdem
Točníku, nebylo vyhráno - brána, ke které jsme se spolu s další
spolubojovnicí dostaly, byla zavřená, pod další možnou cestou se
rozprostírala
díky všudypřítomné tmě celkem zrádná propast, nicméně nějakým záhadným
způsobem
jsme nakonec přece jen došly až k mostu a další, tentokráte otevřené
bráně. Náš pozdní příchod a notně pomačkané vstupenky (formát A4
je pro podobné akce vskutku velmi praktický) se neobešly bez komentářů, ale
kupodivu také prošly.
Pak tedy zbývalo
už jen užít si zbytek večera za doprovodu
libozvučných písní prokládaných výbornými hláškami :-) Chlámala jsem se
nejednou, skvělá byla báseň o panu prezidentovi, přerušovaná alias
bezpečná
píseň i již tradiční závěrečná improvizace... Jediné, co mi kazilo
dojem, byli
ožralové snad všude kolem a asi dvě jejich nepříjemná žďuchnutí do mě.
Všechno však přehlušil
zážitek po skončení koncertu, kdy se Tomáš ještě motal kolem pódia,
načež mamka
prohlásila, že by ho chtěla alespoň vidět (pravda, během vystoupení to
z našeho místa dost dobře možné nebylo). A tak jsme se staly součástí
hloučku, který se okolo něj vytvořil, chvíli poslouchaly cizí rozhovor
("Pamatuješ si," - "Ne!") a následně písničku na přání, která během
večera,
respektive noci, nezazněla ("Ona je taková smutná."). Až za tichého
doprovodu kytary a komorního zpěvu... (Jiřík takřka se slzou v oku: "Ježiš, to
je tak smutný!" :-))V sobotu mi bylo ouvej. K rýmě z předešlého dne se přidalo zvracení (nerada bych byla příliš indiskrétní, ale vzhledem k tomu, že blivno je mi maximálně… třikrát za 10 let, snad to trochu přibližuje můj stav), takže půldenní spánek to jistil. Hrady šly na druhou kolej, v plánu jsem měla zhlédnout pouze exhibici Gipsy.cz a vytoužených Kryštofů. Ani tento skromný plán však neměl vyjít, protože když jsme došly k autu, máma si všimla, že má (prvně za 10 let jeho vlastnictví) píchlé kolo... Vyměnit by ho nestačila a další záložní možnost vyhořela, jelikož tatínek si s sebou na výlet do Karlových Varů chytře nevzal druhé auto, ale klíče od něj ano. Taxík jsme tak nějak zavrhly, takže naše poslední záchrana byla teta a ta nás jako tradičně nezklamala :-)
Od Gipsyho jsme sice slyšely jen kousek písně, se kterou se loučil, začátek vystoupení Kryštofů jsme však nepropásly. A stálo to za to! Energii především Richarda Krajča jsem nestíhala, a i když hráli hlavně novější věci, Obchodníka s deštěm neopomenuli a částečně zazněly i mé oblíbené Ženy... Oproti předchozímu dni jsem větší část dění na pódiu dokonce viděla, díky časnějšímu nasazení do programu ještě nebyli lidé tak moc ovínění, takže co víc si přát? Snad jen, abych byla příště v lepší fyzické kondici, ale vzhledem k tomu, že to byla moje Kryštofí premiéra, hodnotím ji velmi pozitivně!
Okoř, 20. srpna 2011
Na Okoř jsem se těšila už někdy od začátku července, kdy jsem narazila na program festivalu. Chinaski, Nightwork, Tomáš Klus, Děda Mládek ilegal band... zkrátka účinkující vybraní skoro mně na míru :-) Doprava na místo konání se zdála být dost podobná té, kterou budu od října patrně absolvovat dennodenně, tedy v rámci možností bezproblémová. Jenže člověk míní a umanuté kamarádky mění. Když jsem se s konečnou platností 3 dny před fesťákem dověděla, že s dohodnutým doprovodem opravdu nemám počítat, lístky na Ticketportalu už byly vyprodané. Ve čtvrtek jsem narazila na ještě jednoho zprostředkovatele vstupenek a v duchu hesla, že Okoř je takový rodinný festival, mi společnost přislíbila opět mamka (v mém nejbližším okolí evidentně jediný člověk, na kterého se dá spolehnout). Aby to nebylo tak jednoduché, zaplacené lístky na e-mail nedorazily a jediným krokem od oné společnosti bylo páteční stornování objednávky. Příležitost být užitečný tak dostal Facebook a světe div se, necelé 2 hodiny před začátkem festivalu se problém se vstupenkami skutečně vyřešil (díky, díky, díky!).
Okoř a přilehlé okolí byly natřískané k prasknutí, takže jsme nevyužily improvizovaného parkoviště a radši k hradu došly z nedaleké vesničky. Pak nás čekala zátěžová fronta u pokladny, kde nám na naše jména vydali vytuněné náramky a následovala zkouška odvahy v podobě další (avšak tisícinásobně delší) fronty na vstup do areálu. Když jsme si všimly, že všichni okolo zatím pásku na ruce nemají, možná chytře a možná drze jsme si řadu čekajících poněkud zkrátily...
Branami jsme prošly okamžik před tím, než se rozezněla první písnička od Dědy Mládka (čímž pádem jsme prošvihly Debbi, na kterou jsem byla též celkem zvědavá). Po nezbytné návštěvě toitoiek jsme se umístily kus před pódium a kousek před zázemí zvukařů, odkud jsme zpočátku i z polohy vsedě viděly buď dění přímo na stagi a nebo na šikovné obrazovce vedle ní. DMIB předvedli skvělou show, po dlouhé přestávce však bylo pekelné vedro, což se možná trochu podepsalo na aktivitě publika... Hadici každopádně od té doby nemůžu vypudit z hlavy! :-)
Po (ten den jediné alespoň trochu zábavné) přestávce související s výměnou osazenstva na pódiu se k mikrofonu dostali Tomáš Klus a Jirka Kučerovský. Na ty jsem se šla podívat poněkud blíže, i přes Tomovo mutování předvedli jako tradičně skvělou podívanou a hlavně poslouchanou. Tentokrát (mě) pobavily hlavně zuté boty, přistálá podprsenka a poznámky na hlavu H. Vondráčkové nebo Michala Davida :-) Kluci měli velký ohlas, a tak byla možná trochu škoda, že večer vystupovali někde jinde - kdyby dostali prostor v nějakém "lepším" čase, určitě by to bylo jen ku prospěchu věci.
Po pauze následoval blok určený Gipsy.cz a ti mě kromě chytlavého Desperada, upřímně řečeno, příliš nenadchli. Pak přišli na řadu Eddie Stoilow, od kterých jsem znala jen pár jejich rádiových hitů, které se mi docela líbí. Nevím proč, ale naživo se mě nějak nedotkli, i když u ostatních měli slušný úspěch... Možná jsem divná a je to jen tou angličtinou, v poslední době to mám prostě radši hezky česky. Ještě před tím, než ES dohráli, jsme tedy zvedly plachty, opustily naše místečko a šly uspokojit biologické potřeby tentokráte něčím k snědku. Já měla čínské nudle sladěné s výbornou kuřecí čínou, máma se držela blíž a dala si halušky; do zásoby jsme si za (ne)lidových 80 kaček koupily dva trdelníky. Díky pátečnímu dešti jsme si v občerstvovacím stanu zcela zdarma prímovně zaneřádily nohy a obutí. V této pauze jsme stačily propásnout kus vystoupení Čechomorů, což - soudě dle zbývající zhlédnuté části koncertu - zase taková oběť nebyla. Mimoděk mi kapela připomněla jednu scénu ze Simpsonových, kde známý zpěvák praví: "A teď vám zahraji hit... ze svojí nové desky." (akorát, že on zděšení následující po radosti zklidnil tím, že to byl vtip :-)).
Poté, co Čechomor dohrál, jsme se jednak kvůli začínající zimě (kdeže teplý červencový večer jako na Hradech) a zadruhé kvůli následujícím účinkujícím přesunuly zpět ke zvukařům. Nightwork nastoupili stylově a už úvodní písní D/i-y/ktátor nenechali nikoho na pochybách, že právě oni jsou hvězdou večera. Pro mě byli hodně milým překvapením, Vojta je úžasný showman a na pódiu působil tak přirozeně, jak kdyby se tam narodil... Refrén Globálního oteplování doznávající se k homosexualitě, který zpívali všichni kolem, byl správně švihlý. Do kolen mě ale dostala až chvilka aerobiku, která vskutku neměla chybu! :-) Nightwork nás prostě nechali na vlezlou zimu úplně zapomenout...
Pokračující Xindl X tak měl hodně nevděčnou pozici, laťku posunul dolů, což ale rozhodně neznamená, že by jeho vystoupení bylo špatné, naopak! Chinaski s první písní otáleli nejdéle ze všech, s ozvučením nebyli stále spokojení a my s mámou jsme tak málem umrzly, leč dočkali jsme se. Tečka večera (na Paniku ani Vypsanou fixu jsme zdaleka ne jen my už dál nečekali) to byla výborná. Duše z gumy, 1970, Drobná paralela, Stejně jako já a další pecky zpívané kromě Chinasek dalšími tisícovkami lidí pod nasvícenou zříceninou Okoře byly alespoň pro mě nezapomenutelné.
A závěrečné resumé Hrady:Okoř? Za mě je i přes prostoje mezi vystoupeními danými jedním pódiem jasným vítězem Okoř, především díky účinkujícím a taky atmosféře, která mi na druhém absolvovaném fesťáku byla bližší... Tak za rok na Okoři! :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat